FERROHOLIK

2. července 2020 v 16:12 | SAZENA4 |  Povídky
Kde kdo si možná v životě už střihnul nějakou tu civilizační závislost. Možná i Fero.

Osobně jsem si kdysi diagnostikoval tu nejběžnější, alkoholovou. Paradoxně v období, kdy moje spotřeba pomáhala zvedat grafy českým statistikám spotřeby lihu na hlavu vč.němluvňat a tu já plnil tak za paterčata, žádný jak fyzický, či osobnostní, natož pracovní problém jsem neshledal. A řekl bych, že ani mé okolí. Obrat přišel naopak až v době, kdy jsem přehodnotil, že žiju asi blbě. Posléze i desetina původně zkonzumovaného u mě vyvolávala sklíčenost. Sekl jsem s tím tedy na pět let absolutně, aby se mi tím následně v hlavě otevřela kapacita pro maximální megasklíčenost. Mívám holt věci naopak.

Zajímavější byla ale moje druhá krátkodobá závislost, která odclonila tu nastoupivší sklíčenost. Ta druhá mrška se dokázala tak nenápadně vplížit, že ji až pořádná rána dokázala odhalit a rázně utnout.

Začal jsem na zakázce rekonstrukce velkého domu s přilehlou zámečnickou dílnou. Klient chtěl v první fázi celý prostor vyklidit a odstranit veškerá vedení, prostě do stavu hrubé stavby.

Zornice se mi rozšířily při pohledu na to obrovské množství kovového odpadu, které majitel nehodlal nikterak zpeněžit. A tak jsem každý den měl dvojitou radost, jednak jednoduchá manuální práce v hodinové sazbě je velice osvobozující od stresu a třešnička večerního dortu v podobě po střechu napěchované dodávky mířící pro cash do výkupu kovů. To se večer ulehalo. Byla to skutečná metalová horečka. Občas jsem totiž narazil na měděné žíly, které mě uváděly v euforické stavy. Pro rozpoznání železa jsem si pořídil i magnet, načež jsem se přistihl, že už i mimo areál přikládám magnet například ke sloupům osvětlení a v hlavě kalkuloval, na kolik by přišla taková lampa ve šmelcu. To ale čistě v teoretické rovině, protože bych nic nikde nezcizil.

Takto proběhly letní prázdniny a já se blížil do finále. Na stavbě zbyly jen staré přetěžké litinové radiátory, ale i litina byla poměrně v kurzu. Ty menší, zhruba stokilové jsem dokázal manipulovat systémem Ing. Pavla Pavla z velikonočních ostrovů. Stejně tak, jako bývají děti smutné z konce prázdin i mě to tak přišlo, že léto odchází s posledním 270kg radiátorem.

Tahle těžká rozlučka se mě ale pomstila. Pavlova technika přesunu soch nebyla vyzkoušena na linoleu a to byl kámen úrazu. Zvedl jsem ten kolos na krátkou stranu pomocí páky z hliníkového žebříku. Jenže na kluzké podložce radiátor podklouzl a upadl. A to přímo na můj nárt zaklíněný v žebřinách. No to bylo dílo. Chvilku jsem pod tím ležel a vůbec nic necítil, ale bylo jasné, že v poloze na zádech tohle monstrum nemůžu nikdy z hnáty dostat. Ještě, že jsem si zrovna nabíjel telefon v patře, takže hasiče jsem si taky nemohl zavolat. Bylo horko a tudíž všechny okna a dveře byly otevřené, volal jsem o pomoc pěkně postaru.

Po cca hodině přišel soused, že se mu zdálo, že někdo křičí. Sám ale nedokázal vyvinout potřebný tah k nadzvednutí. Pak zavolal svoji manželku. To už bylo jak z pohádky jak dědeček s babičkou tahají řepu. I babka byla málo, takže, ještě že přijeli jejich mladý. Ve čtyřech to zvládli. Nikdo z účastníků záchranné mise nevěřil, že pod tím cajkem zůstala noha v celku.

Poprvé v životě jsem byl vděčný za své abnormálně klenuté nárty, které mě celý život zužovaly výběr bot.Teď absorbovaly bůhví kolik pascalů. Ještě týž den jsem odvezl macka na porážku a definitivně skoncoval s ferroholismem.
 

Kam dál

Reklama